Pozice sportovní manažerky ČGF je pro veřejnost často opředena tajemstvím. Co všechno vlastně obnáší běžný pracovní den a jak se liší tvá agenda v zimní přípravě a během hlavní letní sezóny?

Myslíš, že je opředena tajemstvím? Já mám spíš pocit, že mě už zná téměř každý – jako takovou tu osobu, která je 24/7 na telefonu, o víkendu občas při pozdravu zamručí, ale z 98 % se snad vždy snažím pomoci, věci vysvětlit nebo najít řešení. To, co obnáší můj pracovní den, záleží na měsíci v roce, respektive na období, ve kterém se v sezóně zrovna nacházíme. V sezóně řeším hlavně plánování a organizaci výjezdů – objednávání letenek, hotelů, zajišťování dopravy, vyřizování přihlášek na turnaje a samozřejmě nominace. Občas také mimořádnější záležitosti, jako je objednání a design nových kravat, reprezentačních bagů, nepromokavého oblečení apod. V zimní sezóně se dá říct, že je více „klidu“, kromě organizace tréninkových kempů v zahraničí, které ale opakovaně plánuji na poslední chvíli. Na tom musím stoprocentně zapracovat, tady se na sebe zlobím!

Starat se o české národní týmy znamená koordinovat desítky silných individualit. Co je na této práci lidsky, komunikačně a logisticky nejnáročnější?

Máme štěstí, že napříč věkovými kategoriemi se u nás v současnosti najdou opravdu silné individuality, a nastávají někdy zajímavé situace, ale spíš v tom dobrém slova smyslu. Nevybavuji si momentálně, že by kdy nastal nějaký větší malér. Určitě je to velká výzva, hlavu mám jen jednu a nejnáročnější asi je, tak nějak klasicky, vyhovět všem, což není dost dobře možné nikdy. Hlavně nikoho neopomenout – to je můj největší osobní strašák. 

Víš z vlastní zkušenosti, co je výkonnostní golf, a měla jsi mnohé další sportovní aktivity. Usnadňuje ti taková zkušenost  komunikaci s dnešními reprezentanty? Dokážeš se díky tomu lépe vžít do jejich pocitů, potřeb a psychiky?

Mám skvělé rodiče, kteří nás se ségrou ke sportu odmalička vedli. Oni sami jsou aktivní sportovci – mamka v mládí závodila na lyžích a hrála tenis, taťka hrál hokej a baseball. Takže i když jsem v pubertě sportovní aktivity občas bojkotovala, stal se ze mě tak nějak přirozeně sportovní fanatik. Řekla bych, že můj vztah ke sportu nyní i v mládí, kdy jsem byla ve volejbalových oddílech, nebo hrála tenis, je určitě devizou. I když tehdy byla „jiná doba“ a trenéři měli k dětem odlišný přístup než dnes. Určitě mi to pomáhá, snažím se našim hráčům být opravdu k dispozici a buduji si jejich důvěru každý den, aby věděli, že za mnou mohou přijít opravdu snad s čímkoli. 

Jak složitý proces je sestavení ročního plánu reprezentačních soustředění a jak moc do něj promlouvají sami národní trenéři či individuální koučové jednotlivých hráčů?

Nerada bych z toho dělala jadernou fyziku, přece jen ve své pozici nejsem nikterak dlouho a mnoho věcí bylo již dobře vymyšleno a zajeto mým předchůdcem Petrem Šavrdou. Za samozřejmost považuji minimálně jeden týdenní zahraniční kemp. Dříve se jezdilo vždy do Turecka, ale nyní je více možností, takže přemýšlím o změně destinace. Názory národních trenérů jsou určitě vítané a termíny s nimi pochopitelně konzultuji, neboť mají své vlastní zahraniční kempy. Komunikace s individuálními kouči hráčů zatím úplně běžná není, tady máme bezesporu prostor pro zlepšení – řekla bych však, že z obou stran. Pokud se tedy samozřejmě nejedná o osobního a národního kouče v jedné osobě.

Sledování výkonnosti hráčů je dnes o tvrdých datech a statistikách. Jaké analytické nástroje využíváš pro hodnocení progresu reprezentantů?

Je to tak, dnešní doba plná umělé inteligence a pokročilých technologií klade velký důraz na statistická data. A to jak během tréninkových jednotek (TrackMan, balanční desky Smart2Move, 5% test apod.), tak při zapisování a analýze výsledků po jednotlivých kolech. Historicky jsme používali statistiky v systému Bryson, které dodnes některé PRO hráčky (např. Sára Kousková) denně využívají. Hráči na univerzitách v USA však využívají jiné statistiky (např.Clippd, UpGame, Decade). I zde bychom tedy měli více komunikovat a najít ideální řešení jak pro hráče, tak i pro trenéry, kteří s těmito daty pracují.

Často se mluví o tom, že přechod z juniorské kategorie mezi dospělé a následně k profesionálům je pro hráče nejkritičtější fází, kde jich hodně skončí. Kde v tomto bodě vidíš největší mezery a jak jim v tom může federace pomoci?

Od profesionálních hráčů často slýcháme, že je federace na jejich cestě nepodporuje a že se již necítí být součástí systému. Máme program podpory začínajících profesionálů po dobu dvou let, přičemž výše podpory se odvíjí od jejich posledního postavení na žebříčku WAGR. Může být otázkou, zda jsou dva roky dostatečná doba pro adaptaci na profesionálních okruzích, či ne. To je určitě podnět k zamyšlení, kterým se můžeme zabývat. Co se týče přechodu z juniorské do dospělé kategorie, tam osobně takový problém nepociťuji, ale je to jen můj subjektivní názor. Možná je z velké části ovlivněn tím, že od doby mého nástupu do ČGF se tehdejším juniorům do 16 let neskutečně daří a vidím v nich obrovský potenciál. Vnímám to tak, že naši nejlepší hráči jsou našimi diamanty a my musíme dělat vše pro to, abychom jim na jejich cestě maximálně pomohli.

Jak z pozice sportovní manažerky vnímáš roli rodičů v českém golfu? Kde je podle tebe ta zdravá hranice mezi maximální podporou mladého talentu a nezdravým tlakem na výsledky?

Roli rodičů v českém golfu vnímám zejména jako tu nejdůležitější z hlediska zázemí, logistiky a hlavně financí. Pořád to jsou hlavně oni, kdo poskytují hráčům podmínky, ve kterých mohou trénovat, jezdit na zahraniční turnaje a mít to nejkvalitnější vybavení. Takže z hlediska podpory je role rodičů zcela nesporná a nesmírně důležitá. Ze své pozice se snažím rodičům naslouchat, diskutovat s nimi, a pokud je to i v našich očích cesta, kterou se máme vydat, snažím se změny postupně nastavovat. Momentálně se snažíme rodiče nahrazovat při výjezdech na jednotlivá mezinárodní mistrovství, kam ČGF vyšle kouče, zajistí ubytování a trenér je tak hráčům na místě k dispozici. Na druhou stranu ale čas od času vnímám i tu odvrácenou stranu přítomnosti rodiče na turnaji. Hráči jsou v mnoha případech zvyklí, že tam ten „táta, který může za každou špatnou ránu“, někde je. Osobně si myslím, že od určitého věku, řekněme od 15 až 16 let, by měli hráči spoléhat při hře už jen sami na sebe.

Jak se daří koordinovat náročnou práci včetně výjezdů s rolí matky dvou kluků?

Zahraniční výjezd mám před sebou teprve první – v červenci pojedu s týmem žen na mistrovství Evropy do Irska jako kapitánka. Vedla k tomu tak trochu shoda okolností, protože jeden z našich kondičních koučů jet nemohl, a tak jsem si řekla „vlastně proč ne“. Jsou s tím spojené pochybnosti a očekávání, zda budu holkám na místě platná, ale zároveň to beru jako obrovskou zkušenost posunout se dál a zažít špičkový sportovní golf i zevnitř. Mám dva kluky, kteří pro mě budou vždy na prvním místě, takže z delšího odloučení mám přirozeně respekt. Je to však v termínu letních prázdnin, kluci budou mít spoustu příměstských sportovních kempů a budou s tátou, takže nemusím mít strach. Navíc jsou to už velcí parťáci a chápou, že bez práce nejsou koláče.

Mnoho sportovních rodičů má přirozené ambice vidět své děti kráčet ve vlastních stopách. Jsou i tvé děti zapálenými golfisty, nebo je necháváš jít úplně vlastní cestou bez ohledu na greeny?

Kluci mají oba rodiče nadšené, až fanatické sportovce. Jejich táta je bývalý profesionální sportovec a nyní úspěšný sportovní manažer, takže se prostředí sportu nemají šanci vyhnout. Dělají vlastně všechno, co jim nabídneme a umožníme, momentálně nejvíc hokej a fotbal. Staršího syna golf baví, ale nezbývá nám na něj bohužel už téměř žádný čas.

Jak často se při své vytíženosti dostaneš na hřiště?

Mám pocit, že už je takovým evergreenem, že lidé, kteří pracují v golfu na jakékoli pozici, hrají paradoxně celkem málo. Mně se letos podařilo odehrát od začátku sezóny snad i více kol než v posledních dvou letech, tak doufám, že v tomto trendu budu pokračovat a zahraji konečně zase po dlouhé době i nějaké to pěkné číslo.

Vnímáš posun od tradiční nálepky „snobského sportu“ k realističtějšímu vidění golfu jako skutečného sportu mezi lidmi?

Záleží asi, s kým se o golfu bavíš. Je-li to starousedlík z vesnice, v jejímž regionu se hřiště nachází, třeba v místě vzdáleném od Prahy 150 a více kilometrů, tak se může zdát, že se oné nálepky stále nezbavil. Byla bych ráda, a ve své práci se o to snažím, abychom byli postupně vnímáni čím dál více jako opravdový sport. Když jsem vloni byla při finálových kolech evropského týmového šampionátu do osmnácti let na Kaskádě, pak tu atmosféru a výkony kluků bych každému přála zažít. Kdo tam nebyl, nepochopí. A to je náš sport!

Pokud by to okolnosti a především rozpočet dovoloval, co by mohlo zásadním způsobem změnit situaci v současném systému vývoje mládeže v celkovém českém sportovním prostředí?

Myslím, že velkým přínosem by bylo velké tréninkové indoor centrum ČGF pro systematickou práci s hráči – něco takového, jako mají v Německu v St. Leon-Rot, kde vznikla Allianz Golf Arena – Indoor Short Game Center of Excellence. To by nám mohlo hodně pomoci. Ale i my máme v současnosti nové možnosti, například Golf Arénu Třinec. Za spolupráci s nimi jsem neskutečně vděčná a na příští zimu plánujeme společně velký, řekněme projekt, s rakouskými hráči, na který se moc těším.

Za rozhovor děkuje
Autor: Dominik Kárník