Jak vypadalo tvoje první setkání s golfem, kdy sis vlastně všiml, že golf existuje?

Můj první kontakt s golfem byl při jeho sledování v televizi. To bylo v průběhu mé aktivní kariéry, musel jsem si dávat pozor na své tělo, vzhledem k tomu, že jsem byl náchylný na problémy se zády, a tak golf nebyl úplně nejlepší doplňkový sport. No a první fyzický kontakt byl v rodině Kordů, když mě dlouhé roky trénoval Petr Korda. To nebyl úplně špatný začátek, protože v té rodině golf docela umí (smích). Zahrál jsem si sem tam mezi turnaji v Americe, tak dvakrát třikrát za rok a většinou jen devítku a navíc opatrně. Až když jsem končil se špičkovým tenisem, což bylo také kvůli zádům, která mě bolela ještě dlouho potom, co jsem přestal, teprve pak jsem mohl začít s golfem tak nějak doopravdy. Začal jsem chodit pravidelně, čím dál častěji, tak jak jsem tomu propadl. Stal jsem se prostě dalším sportovcem, z nějž se stal vášnivý golfista. Co mě na tom chytlo a v čem mi to vlastně dokázalo nahradit tenis? Asi je to ten neuvěřitelný prostor, v němž se můžete zlepšovat. Pořád mě udržuje v nastavení, jaké jsem měl celý život – hledat něco nového, v něčem se posouvat dopředu. Golf mi to nabízí už pár let a mám pocit, že to tak zůstane až do smrti, protože tady se nikdy nepřestanete učit...

Nepřišel ti golf jako trochu nuda pro starší chlápky?

Zpočátku možná ano, hlavně když jsem se na něj jen díval. Ale jak jsem se do něj pustil doopravdy, začal jsem vnímat, co všechno musíš zvládnout. Kolik různých úderů, které si mnohdy ani nemůže člověk natrénovat, protože mu je nabídne až hřiště. Musel jsem si zvyknout na spoustu nových věcí. Golf se liší od tenisu taky v odlišném plynutí času. Na kurtu máte dvacet vteřin mezi fiftýny, adrenalin, vysokej tep, vlastně pořád akce. Tam není moc času na nějaké sáhodlouhé přemýšlení, je třeba zapomenout na předchozí bod, zkoncentrovat se a jít na další výměnu, pořád myslet dopředu. Golf je zrádný v tom, že mezi údery je spousta času a hlava funguje úplně jinak, musí se jinak ovládat. V tenise uděláte za zápas sto chyb a stejně ho můžete vyhrát, tady uděláte jednu dvě a je konec. V tom je golf daleko přísnější, a podvědomě si to pořád uvědomuješ. V tenise taky jednotlivá chyba vás dokáže rozhodit, ale nedělá to zápas. V golfu jedna velká chyba dělá rundu, číslo, pozici v turnaji. Takže rozdíl je propastný.

V tenise je navíc naproti tobě živý hráč, dělá chyby, má slabší chvilky...

Já jsem hned věděl, že v golfu nehraješ proti hráči, ale proti hřišti, jasně, jamkovka je samozřejmě trochu jinde. Když byly holky Kordovy malé, tak jsem s nima i jezdil na turnaje a vždycky jsme si k aktuálnímu kolu vymysleli nějaké motto. Jedno z nich právě bylo, že hraju proti hřišti a ne proti hráčkám, které jdou se mnou, že se o jejich hru nestarám. To si pamatuju dodnes a podle toho i dneska uvažuju. Říkám spoluhráčům vždycky – jen mě pište a teprve na konci mi řekněte, jestli jsem něco vyhrál nebo jestli platím. Ale během hry se chci věnovat jen sobě a svým ranám. Právě proto, že má člověk tolik času na přemýšlení, musí se naučit svoje myšlenky víc kočírovat, vědět, jaký ho uklidňujou, zbavujou ho stresu. Každý bod se počítá, má velkou váhu a já vím, v jakém nastavení musím na tu ránu jít, abych byl co nejlépe připraven. Nechci se nechat ovlivnit tím, jestli můj spoluhráč zahrál dobře, zkazil, prostě musím zůstat sám u sebe…

Jamková hra je trochu jinde, jdete face to face, je tam ten pro tebe potřebný adrenalin?

Já ten adrenalin cítím pořád, nejen v jamkovce, protože vím, že žádný úder nemůžu smazat, ani jednoduše napravit další dobrou ranou. V tenise to jde, tady ne, proto je potřeba taková koncentrace, taková preciznost. V tenise se do toho můžeš opřít, hecovat se, měnit tempo...
Tam si můžeš hrát třeba s tím, že přejdeš na kratší výměny, abys ušetřil síly na koncovku, můžeš tak trochu taktizovat a když už máš tu zkušenost, tak to funguje. Nemusíš hrát neustále na doraz, reaguješ na vývoj, na soupeře. Tady jsi v jiné situaci. V tomhle smyslu tady taktizovat moc nejde. V jamkovce můžeš trochu hrát agresivněji, abys dostal soupeře pod tlak, to se dá, v tenise to děláš od prvního míčku, ale tady taktizuješ proti hřišti, to je tvůj soupeř.

Špičkový tenis je permanentní zátěž, pozitivní droga, teď máš sport jako koníčka, jaká je tam ctižádost?

Mám tam samozřejmě ctižádost, asi bych nehrál s takovým nasazením, kdybych to bral jen tak, že se půjdu lidově řečeno vyprdět. Tady mě baví pořád testovat, čeho jsem schopen, jakou jsem schopen zahrát ránu, baví mě trénovat. Navíc je to neuvěřitelně rozmanité - hraješ stejné hřiště několikrát po sobě, ale není to dvakrát stejné. Ten tah na branku je potřeba, chodím za trenérem, chodím na driving, dvakrát týdně trénink. Není to úplně pravidelné, protože pořád ještě hodně cestuju, ale teď tady budu delší dobu, a tak se tomu chci víc věnovat. Martin Měch je přesně ten typ trenéra, jaký mi vyhovuje, protože vysvětluje věci jednoduše. A já mu také jasně říkám – chci slyšet maximálně tři pokyny, protože pokud jich je víc, tak už to nedokážete všechno obsáhnout. To má golf společné s tenisem – musíte jít krok za krokem. Po tréninku chci jít hned druhý den hrát, abych si to vyzkoušel v praxi. Vím, co je tréninkový proces, takže nedělám vědu z toho, když hned všechno nefunguje podle představ. Také v tenise, pokud se dělají technické změny, musíte mít trpělivost a nemyslet si, že s tím hned další týden vyhrajete turnaj. Věříte tomu a děláte na tom nejdřív v tréninku, pak při zápasech a ono vám to jednoho dne pomůže, když se pak láme chleba.  Čas, píle a dril, to je základ…

Co si tenista může přenést kromě fyzičky a tréninkové disciplíny do golfu?

Já si myslím, že takřka kulový.  V tenisu hrajete rány s pokrčenýma rukama, do nápřahu jdu s pokrčenou rukou, v golfu je to jinak. Jiné je přenášení váhy, v tenise jdu hodně dopředu, jako bych na ten úder chtěl nalehnout, v golfu si na přenesení váhy v rotaci musíte počkat, takže moc tam toho v technice není. Rotace je jasná, cit pro balón, to určitě ano pro vlastní kontakt, hand-eye coordination je náš základ po celou dobu, takže z toho asi můžeme těžit, stejně jako že přesně vnímáme svůj pohyb, svoje tělo, velkým plusem je koordinace pohybu, timing. Tam je asi největší výhoda oproti tomu, kdo žádný sport špičkově nedělal. Tyhle vlastnosti usnadní počáteční pokrok, relativně rychle se dostaneme na nějakou úroveň, ale pokud chci scratch golf, tak to už budu muset znovu pořádně makat. Vybrousit to, jako všechno ostatní…

V tenise pravák, levák v golfu, už Ivan Lendl vysvětloval, že mu právě tohle pomáhá v koordinaci s očima…

U mě je to stejné. V mém případě asi hraje roli ještě jedna věc. Já měl v tenise vždy lepší bekhend, takže i to může mít zásadní vliv – pro mě švih je vlastně tak trochu bekhendový úder. Měl jsem v něm víc citu, a navíc se na tuhle stranu dokážu mnohem lépe a přirozeně otočit, takže to pro mě byla víceméně jasná volba… Když si přehodím ruce, protože jsem samozřejmě zkoušel obojí, na druhou stranu nešvihnu, netrefím čistě balón. Nalevo taky tu ruku musím nezvykle natáhnout, což  je podstatný rozdíl, ale koordinovat pohyb na tuhle stranu je po mě výrazně snazší.

Pamatuji si, jak Jessica Korda hrála na Karlštejně, jakou ji Petr dával sodu, že jsem si říkal, jestli mu jednoho dne neřekne, tati už toho mám dost…

To mi nemusíš říkat, on mi tu sodu dával šestnáct let (smích). Je přísnej, ale myslím si, že to dělá dobře, protože si to sám prožil. Ví, co to chce, co je k úspěchu zapotřebí. Já jsem nebyl nikdy chválenej, když mě pochválil, tak jsem dostal strach, že nějak vážně onemocněl – to říkám v nadsázce. Ale po pravdě – chválení nikdy nikoho nikam moc neposunulo a Petr byl vždycky pedant, na techniku tenisovou maximálně a já jsem z toho těžil, moje kariéra se změnila, jakmile jsem s ním začal spolupracovat. Na to tady není místo, ale je to příběh, který by vydal na knížku. Byl jsem úplně na dně, herně i finančně, rozhodl jsem se to ještě zkusit, comeback vyšel nejdřív ve čtyřhrách, ale pak jsem zavolal Petrovi, protože jsem tu dvouhru nechtěl pokládat, a věděl jsem, že mám na víc. Říkám to proto, že s jeho pomocí, s tím, jak mi dával do těla, to dostalo úplně jinej švunk…

Myslíš si, že člověk musí hodně spadnout, aby si některé věci uvědomil?

Kariér, které by byly bez pádů, bez toho dna, že to od začátku do konce mělo jen stoupající tendenci, prostě onen American Dream, takových zas tak moc není. Víc bude takových, kde člověk lítá nahoru dolů, dětství, rodiče, jak těžko se k tomu kdo dostával. Abych to řekl správně, nejde o to, zda vyjdete z chudších poměrů, ale spíš bych řekl, když to musíte opravdu vydřít, tak s tím umíte potom tak nějak líp zacházet. Pokud si k úspěchu projdete bolavou cestu, vidíte věci jinak, než ten, kdo tohle nezažil. Ten pak také hůř snáší, když ho přece jen potká nějaký neúspěch.

Svým dětem bys doporučil kariéru golfisty nebo tenisty?

Já jim nebudu nic doporučovat, nechám je ochutnat všechno. My se ženou nemáme ambici, aby z nich vyrostli sportovci. Zatím máme dvě holčičky a jde nám o to, aby z nich vyrostly slušně vychovaný holky. Snažíme se jim dát do vínku hodnoty, kterým věříme, které nám dali rodiče. Jsou navíc moc malý na to, abych řekl, co budou dělat – je jim čtyři a sedm. Dělají úplně všechno, ochutnávají sporty, ochutnávají umění… Pro mě je nejvíc, když se ráno probudí s úsměvem na rtu, když jsou šťastný a když je ta daná činnost baví. Tak je v tom podporuju a pokud by měly dělat sport, pak chci, aby dorostly k lásce ke sportu, protože tak jsem to měl já a díky tomu mě  tenis baví i dneska. Jsem rád, že mě naši nechali dělat, co mě bavilo…

Vraťme se ke golfu, co bys dělal, kdyby ti nepřišel do cesty? Co bys vzkázal těm, co ho ještě nehrají?

Já moc nehraju na „kdyby“, já jsem spíš ten typ člověka „tady a teď“. Ale jsem rád, že mi golf přišel do cesty, že mě tak hrozně baví, že mi umožňuje zase na něčem dělat, v něčem se zlepšovat, to je pro mě velká radost… Golf má těch benefitů spoustu. Pro mě třeba je úžasné, že jste v přírodě a můžete se odstřihnout od běžných starostí. V minulosti jsem nechával zapnutý telefon, párkrát ho vezmete, hlava se začne zabývat něčím jiným a je to špatně. Už to nedělám, protože teprve pak se vám podaří vypadnout z každodenního koloběhu, skvělá duševní hygiena. I když to tak nevypadá, je tam obrovský adrenalin, proto se z golfu vracím ne unavený, ale nabitý pozitivní energií. Myslím si, že to je v současné době k nezaplacení… 

Na závěr, co tvoje budoucí účast ve Star Dance? Jak jsi na tom s tancem?

Bude to náročné, protože já jsem nikdy netancoval, mě všechen čas sežral tenis, takže jsem ani nechodil do tanečních. Po vítězství na turnaji jsem sice vždycky trochu tančil, ale to byl free style, takže to mi až tak moc nepomůže. Bude to výzva, a to mám rád. Takže se těším.

Za rozhovor děkuje
Autor: Petr Uhlík